Archiv časopisů
- Ročník 2006
- Ročník 2007
- Ročník 2008
- Ročník 2009
- Ročník 2010
- Ročník 2011
- Ročník 2012
- Ročník 2013
- Ročník 2014
- 1/2014
- 2/2014
- 3/2014
- 4/2014
- International Indoor Fly-In 2014
- Unikátní motor
- Pippo – soutěžní italský motorák (nabídka plánku)
- Telemetrie a práce s telemetrickými daty
- Sanshui SCSA spring open 2014
- Caproni Ca-97. Stavba soutěžní minimakety...
- Křídla s polystyrenovým jádrem potřetí
- Destiny – plnokrevník F3K
- Detekce stoupavých proudů pomocí teplotních čidel
- Huckepack aneb nic nového pod sluncem...
- Stavitelé maket lodí soutěžili v Olomouci
- 5/2014
- 6/2014
- 7/2014
- 8/2014
- 9/2014
- 10/2014
- 11/2014
- 12/2014
- Ročník 2015
- Ročník 2016
- Ročník 2017
- Ročník 2018
- Ročník 2019
- Ročník 2020
- Ročník 2021
- Ročník 2022
- Ročník 2023
- Ročník 2024
- Ročník 2025
RC Modely 4/2014 článek 10
Huckepack aneb nic nového pod sluncem...
Pro RCM Miloš Petrbok, Osek
Ukázka z textu:
Přenášení letadel nebo jejich dílů z jednoho letiště na druhé, případně jejich vynášení do požadované výšky na hřbetu transportního letounu, se používalo v různých obměnách již od počátku letectví. Důvody byly, a samozřejmě jsou, odlišné. Od získání potřebné rychlosti a výšky, přes účely různých měření, až po šetření palivem. Osobně nikdy nezapomenu na přistání obřího transportního letadla (tehdy sovětského) přenášejícího „na hřbetě“ raketoplán Buran na ruzyňském letišti v roce 1989, které jsem měl tehdy možnost zhlédnout.. Jak je výše napsáno, tak takový způsob transportu opravdu není nic nového pod leteckým a samozřejmě i modelářským nebem. Modeláři se snaží napodobit téměř vše, co je v letectví možné a mnohdy i nemožné. „Hukepak“ nezůstal samozřejmě modeláři bez povšimnutí a jakmile RC aparatury dovolovaly použití a provoz více modelů najednou, začalo se s vynášením modelů větroňů do výšky právě tímto způsobem. Poprvé jsem tuto záležitost viděl snad před pětatřiceti lety na hořovickém letišti, když na návštěvu přijeli modeláři z Německa, tehdy ze „západního“. Dost nechápavě a s určitou závistí se dívali na dvoukilometrovou dráhu vojenského letiště, kterou jsme měli tenkrát k dispozici. My jsme zase nechápali jak je možné, že mají tak malou plochu k létání, že tam ani neroztáhnou gumicuk a k vynášení větrońů jsou „nuceni“ používat právě huckepack! V dobách o něco pozdějších se ale tento způsob vynášení větroňů v omezené míře ujal i u nás.
