6.1. Držitelé světového rychlostního
rekordu
V roce 1920 se poválečné poměry, alespoň na straně vítězů, již
natolik zkonsolidovaly, že letci začali mezi sebou soupeřit mírovými
prostředky, tj. na poli sportovním. Soupeřícími stranami však už
byli zřídkakdy sportující soukromníci, častěji to byly společnosti
vyrábějící letadla, armádní složky nebo armády (a tím obvykle i
státy). Soupeřící piloti byli jejich reprezentanty. Vstupní rámec
poskytly rychlostní soutěže založené ještě před válkou, jako byla
pro pozemní letadla soutěž o „Gordon-Bennetův pohár“ (před válkou
proběhlo pět ročníků) nebo soutěž o „Schneiderův pohár“ pro vodní
letadla (před válkou proběhla dvakrát). Rychlostní speciály pro ně
vyvinuté nebo alespoň modifikované představovaly téměř vždy dobový
vrchol aerodynamické jemnosti, konstrukční účelnosti a vytříbenosti
pohonné jednotky k vysokému měrnému výkonu a propulzní účinnosti.
Taková letadla se pak pokoušela využít svých vlastností k získání
rychlostních rekordů.
FAI (Féderation Aéronautique Internationale) založena v r. 1905
zaregistrovala jako první rychlostní rekord Santos-Dumontův let ze
dne 12. 11. 1906 na dráze dlouhé 220 m, která byla prolétnuta
průměrnou rychlostí 41,292 km/h (daleko vyšších rychlostí tehdy
dosahovali v USA bratři Wrightové, to však nikdo do Evropy
neohlásil). Jako poslední předválečný rychlostní rekord byla uznána
průměrná rychlost 203,850 km/h na nejrychlejším okruhu
dvousetkilometrové trasy, kterou prolétl francouzský pilot Maurice
Prévost 29. září 1913 na letadle Déperdussin „Monocoque“ (konstr. L.Béchereau)
v rámci soutěže o Gordon-Bennetův pohár v Remeši. Bližší podmínky
pro rekordní let tehdy FAI ještě nestanovila. Teprve v roce 1920
rozhodla, že rekordní rychlost bude měřena na trase dlouhé 1 km, a v
březnu 1923 stanovila podmínky, že za rekordní bude uznána průměrná
rychlost ze čtyř průletů tříkilometrové trasy, z nichž dva proběhnou
v jednom směru a dva ve směru opačném, přičemž nesmí být překročena
nadmořská výška letu v měřených úsecích 100 m a maximální výška
náletu do měřeného úseku nesmí přesáhnout 450 m. Tato pravidla
platila až do roku 1950.
K snazšímu sledování vývoje světového rychlostního rekordu a
příslušných rekordních strojů uvádíme diagram a tabulku (viz obr.
6.1-1).
V roce 1920 se přetahovaly o rychlostní rekord ve Francii firmy
Nieuport a Blériot. První ze jmenovaných firem upravila dva
exempláře svého stíhacího typ Nieuport 29 C1 (ten pocházel ještě z
posledního roku války) na závodní speciál Nieuport 29 „Vitesse“
(místo vypsání názvu v uvozovkách se užívá též zkratky „V“, obr.
6.1-2), s nímž létali tovární piloti J.Sadi-Lecointe
a Georges Kirch. Zmíněné letadlo Nieuport byl malý rychlý, převážně
dřevěný, vyztužený jednopříhradový dvouplošník s oblým trupem
potaženým překližkou a klasickým pevným podvozkem ostruhového typu,
poháněný vodou chlazeným stojatým vidlicovým osmiválcem Hispano
Suiza V8, který dával při 1900 ot/min výkon 320 k (235 kW), vrtule
byla dřevěná o průměru 2,45 m a stoupání 2,8 m. Vodní chladiče byly…
