Pokud jste očekávali další díl seriálu „Chcete létat akrobacii?“,
tak se vám omlouvám. Od příštího čísla RCM v něm budu pokračovat,
dnes se ale s vámi podělím o své zážitky z mistrovství Evropy v
kategorii F3A.
ME F3A pohledem účastníka
Do Švýcarska vyrazila naše reprezentace ve složení Aleš Zapletal
(služebně nejstarší reprezentační „mazák“ a mistr republiky 2005),
Franta Pokorný (talentovaný nováček v týmu, který začal na
zahraniční soutěže jezdit až letos; mistr republiky 2006) a já (v
reprezentaci jsem druhým rokem). S námi jeli také naši pomocníci, s
Alešem (novo)manželka Radka a otec Staňa, s Frantou jeho táta Franta
starší, se mnou můj pomocník, který si nepřeje být jmenován.
Ve středu 23. srpna jsme dorazili do místa našeho ubytování – z
horské chaty, objednané přes internet, se vyklubal kravín a vepřín s
obytným patrem. Ubytování bylo čisté, prostorné a pohodlné, ovšem
všudypřítomný zápach z vepřína byl pro naše městské nosy občas
příliš silnou kávou. Jakmile jsme se ale ubytovali se všemi svými
proprietami bylo už pozdě uvažovat o shánění nového ubytování.
Následující dva dny byly ve znamení tréninku na soukromém
modelářském letišti vzdáleném asi 50 km. Tam jsme také mohli vidět
poprvé v akci Alešův nový stroj Spark a setkat se s ostatními týmy,
například Poláky, Němci nebo Belgičany. Vzájemné okukování nebralo
konce. Spark i moje Leviosa byly středem zájmu, stejně tak, jako nás
zaujal například model Excalibur Günthera Ulsamera, který jako jeden
z mála má zatahovací podvozek a ručně malovanou vrtuli („to on dělá
když venku prší,“ řekla nám k tomu Güntherova žena Larisa, která
zase sama uhlíkové vrtule vyrábí).
Soutěž
V sobotu byla technická přejímka a první tréninkový let. Když jsme
jako první z týmů ve strašlivých 6.30 ráno měli všechny modely
sestavené a připravené k přejímce, organizátoři zjevně nebyli
připraveni vůbec a pozvali si nás znovu na půl páté odpoledne...,
čímž si naše sympatie vůbec nezískali (velmi mírně řečeno). V sobotu
jsme také absolvovali první tréninkový let. Pořadatelé se opět
příliš nevytáhli, protože nechali před námi trénujícího Diericka, i
přes naše protesty, protáhnout trénink asi 10 minut do našeho času.
Když jsem si stěžoval řediteli závodu byl jsem požádán, zda bychom
tedy nemohli uskutečnit své lety o něco rychleji. Mou odpovědí bylo:
„Rozhodně ne“...
Samotný průběh soutěžních letů v dalších dnech byl poznamenán
špatným počasím, velká část letů se dokonce uskutečnila za deště.
Nejlépe se z našich účastníků dařilo Frantovi, Alešův první start
skončil v posledním obratu vybitím baterií. Aleš vůbec trochu
doplatil na tomto ME na to, že použil příliš mnoho nových a ne
dokonale vyzkoušených řešení najednou... Myslím, že to pro něj bude
pro příště užitečnou zkušeností.
Pak jsme létali jak to šlo..., až na dvě zaznamenání hodné události.
Jednou z nich bylo Frantovo přepadnutí v souvratu čtvrtého letu, ve
kterém i přes nuly za souvrat dostal velice pěkných 544 bodů. I s
průměrnými body za tento obrat by to byl výsledek, bez přehánění,
světové úrovně... Druhou zajímavou událostí byl můj čtvrtý let.
Zvedl se vítr a bylo chladno, tak mi pomocníci bez mého vědomí
nahřáli baterie u nějakého teplometu na nějakých 45 °C, nebo snad i
více stupňů..., což mělo za následek, že jsem nebyl schopen
zregulovat ten brutální výkon, který jsem tam najednou měl, a létal
obrovskou sestavu „přes celé Švýcarsko“ s patřičným ohodnocením.
Kousek za zády pilota totiž byla dálnice a tak se nedalo orientovat
ani sluchem... A tam, kde je pilot zvyklý dávat plný výkon (stoupavé
vertikály) si prostě za větru netroufne dát méně. Ovšem za stejnou
dobu byl model vždycky v „nevidím“, možná o polovinu výš, než
obvykle. Kdyby to nebylo k naštvání, byla by to docela veselá
příhoda... Elektroletec, který má příliš mnoho výkonu. Je to také
důkaz ohromné výkonnosti mnou použitých pohonných sad Hyperion VX
5000 10s Lite Storm. Dost jsem ovšem tohoto čtvrtého…
